Distanční vzdělávání bylo vyvinuté s cíle zpřístupnit studium špičkové kvality i těm, kteří nemohou trávit podstatnou část svého času ve škole, ať už s ohledem na rodinu, nebo vytíženost v zaměstnání. Praktická zkušenost však ukazuje, že distanční vzdělávání vyníká i vyšší efektivitou (studující si rychleji a lépe osvojí látku) a kvatlinějšími kontakty se spolužáky.
Běžné dálkové studium bývá zhuštěnou formou prezenčního studia. Používané pomůcky pro „dálkaře“ se jen velmi málo liší od těch pro denní studium (pokud vůbec), student je nucen pravidelně se účastnit vyučování – zpravidla ve formě sobotních a nedělních přednáškových bloků. Možnost individuální interakce mezi studentem a vyučujícím je stejně jako u klasické formy studia velmi omezená a někdy téměř neproveditelná.
Při korespondenčním studiu nedochází prakticky k žádnému kontaktu mezi studentem a lektorem ani mezi studentem a jeho spolužáky. Takové studium fakticky není interaktivní. Kromě zasílání učebních textů se téměř nevyužívá žádný další komunikační kanál ani médium.
Distanční vzdělávání je použitelné pro všechny obory, v nichž studují lidé, kteří nemohou např. z časových důvodů začít navštěvovat pravidelně školu. Je ideální pro osoby zaměstnané, které by jinak stěží hledaly vhodný čas ke studiu. Na druhou stranu ho s výhodou využívají třeba i maminky na mateřské dovolené. Je rozhodně přínosem pro lidi, kteří díky svému způsobu života či práce často mění místo svého působení. Pro lidi, kteří chtějí získané vědomosti, co nejrychleji využívat v reálném pracovním životě, představuje distanční vzdělávání optimální model.
Příprava kurzu se podobá spíš práci marketingu v komerční firmě než tradičnímu fungování akademické instituce. Nejdříve je určena cílová skupina, zjišťovány její specifické potřeby, na základě toho je jmenován manažer programu a sestaven autorský tým. Jsou formulovány cíle (jaké dovednosti si mají absolventi kurzu osvojit) a připraven pilotní kurz. Ten je testován, modifikován, následuje metodika pro výcvik a hodnocení tutorů a teprve potom může být kurz nabízen studujícím.
Distanční vzdělávání vyžaduje speciálně připravené vzdělávací programy, které musí být před zavedením do praxe testovány na vzorku budoucích studentů. Typické pro tyto programy je, že nejsou zaměřeny na výklad učební látky, ale na problémy a jejich řešení. Vyžadují kromě četby časté aktivní zapojení studujícího - jsou plné vynechávek, úkolů, otázek, námětů na cvičení, krátkých testů, případových studií apod. Jejich dalším znakem je, že tvoří společně jednotný celek a že studující je relativně úzce veden, jak s tímto celkem pracovat. Příprava takových studijních materiálů patří k těm nejobtížnějším úlohám, což je také hlavním důvodem, proč se distanční vzdělávání prosazuje relativně pomalu. Zdaleka ne každá škola či univerzita má totiž kapacity a zkušenosti potřebné k přípravě takových programů.